Fáze profesionálního vyhoření – burn outu

„Většina autorů popisuje vývoj syndromu ve fázích. Vyhoření je tedy vnímáno jako dlouhodobý proces. Postižený může fázemi procházet postupně, do určité míry je však možné některé z nich přeskočit. Nejjednodušší model se skládá ze tří, nejsložitější z dvanácti stádií, jež se vzájemně překrývají a nelze je jednoznačně ohraničit. Jako příklad uvádím fázový model dvojice autorů Edelwiche a Brodského: 1) idealistické nadšení 2) stagnace 3) frustrace 4) apatie.“ (Stock, 2010, s. 23)

Jako jiný model syndromu vyhoření můžeme uvést model čtyřfázový:

• První poplachová fáze – zprojevy: aritmie, změna pulsu, vnitřní stres, povrchové dýchání, pocení, pocit sevřeného krku, nevolnost, nervozita, nejistota, strach, bolest hlavy, pocit úzkosti na hrudi, bolesti uší nebo hučení v uších, celkové vnitřní napětí a podobně,
• Druhá fáze odporu – znesouhlas, vzdor, energeticky velmi náročná fáze,
• Třetí fáze vyčerpání – začátek vyhoření, opakované bolesti hlavy, migréna, neustálá bolest žaludku, chronické ztuhnutí svalů, neustálé vyčerpání, s tím spojené pocity prázdnoty v hlavě, zapomětlivosti, nesoustředěnost, myšlenkový chaos,
• Čtvrtá fáze ústup – potřeba svého klidu, příčinu hledá vně. (PRIEß, 2015)

V rámci výše uvedeného můžeme tyto čtyři fáze percepčně uchopit jako diádu poloh fyzických projevů, a to:

tedy:

„V rovině těla jsou pro poplachovou fázi typické tyto příznaky:

• nepravidelné bušení srdce,
• slabý a rychlý puls,
• vnitřní třes,
• mělké dýchání vedoucí často až k nedostatku kyslíku,
• pocení, studené vlhké ruce,
• knedlík v krku spojený s neschopností promluvit.

Symptomy v poplachové fázi jsou typickými prvními příznaky stresu. Jejich intenzita závisí na tělesné konstituci a individuálním vnímání dané osoby. V rovině myšlenek začíná horečnaté hledání možných řešení.

Klademe si následující otázky:

Co mám dělat, abych situaci vyřešil?

Jak mám odvrátit hrozbu?

V rovině pocitů popisují lidé tyto příznaky:

• nevolnost,
• nervozita,
• nejistota,
• strach, vnitřní neklid a napětí.“ (PRIEß, 2015, s. 26 a 27)

„Tyto symptomy se mohou s rostoucí délkou konfliktu vystupňovat až do pocitu paniky. V rovině chování se v poplachové fázi veškerá pozornost koncentruje na protějšek. Fáze odporu je nejzásadnější fází na cestě k vyhoření. Odporovat stojí extrémně mnoho sil a v určité chvíli i rezerv. Fyzické symptomy, jež se vyskytovaly v poplachové fázi, se stále více posouvají do hlubších oblastí. Projevy stresu jsou u každého jiné.

V rovině těla se ve fázi odporu mohou objevit tyto příznaky:

• bolesti hlavy,
• nevolnost,
• pocit úzkosti na hrudi,
• bolesti uší nebo hučení v uších,
• napětí atd.

Fáze vyčerpání – začátek vyhoření:

Každý odpor jednou skončí a vyčerpá se sám sebou, vlastní bezmocí a dominancí protistrany. Být proti něčemu stojí spoustu sil, nakonec mnohem víc než zastávat vlastní názor. Délka období, po které se dá odpor vydržet, se liší podle toho, kolik má konkrétní osoba k dispozici energie. Jednou se ovšem odpor zlomí. Začne další fáze. Fáze vyčerpání se vyznačuje tím, že je zátěž vnímána jako vysoká, trvalá a nevyhnutelná. Nezmírní či nekompenzuje ji ani její zvládnutí, ani odpočinek.

V rovině těla se ve fázi vyčerpání objevují chronické symptomy jako:

• opakované bolesti hlavy,
• migréna,
• neustálá bolest žaludku,
• chronické ztuhnutí svalů,
• neustálé vyčerpání atd.

V rovině myšlenek se v této fázi lidé zabývají hlavně tělesnými a psychickými symptomy:

• pocit „prázdné hlavy“,
• rostoucí zapomnětlivost,
• zhoršující se poruchy soustředění,
• silné přemýšlení o všem možném atd.“ (PRIEß, 2015, s. 36 a 37)

„Poslední čtvrtá fáze syndromu vyhoření je ústup.

V této fázi je syndrom vyhoření plně rozvinutý, v rovině těla se neustále zvyšuje slabost a vyčerpání. V rovině myšlenek se vše točí hlavně kolem vlastní osoby:

• „Chci jen mít svůj klid“,
• „Je toho na mě moc“,
• „Už nemůžu“,
• „Chci být sám“,
• „Ostatní mě stejně nechápou“.

Konečná zkáza jednotlivce přicházející v této fázi vede nezřídka ke zkáze celého systému, v němž se nachází a jehož pravidlům už nedokáže dostát, ale ani se z nich vymanit. Model čtyř fází syndromu vyhoření se dá aplikovat na jakýkoli sociální systém, ať je tvořen dvěma jedinci, nebo celou skupinou.“ (PRIEß, 2015, s. 40, 41 a 43)

Tento model čtyř fází lze aktivně implementovat do jakýchkoliv systémů, skupin či u jednotlivců. Soubor všech výše uvedených aspektů tvoří katalyzátor selhání, rozumějme profesionálnímu vyhoření – syndromu vyhoření burn-out Je na místě říci, že nic se neděje z ničeho nic, ale obvykle vlivem nějaké dlouhodobě působící interference. Samozřejmě i toto má svou dichotomii, a to vstupující determinanty, jak je již výše uvedeno, tedy exogenní a endogenní. Tyto vzájemně prolínající se faktory zejména ty endogenní můžeme zahrnout právě do kapitoly osobnost a profil pracovníka, exogenní jsou všechny interference působící z vnějšku. Z toho explicitně vyplývá, že právě vlivem dlouhodobého stresového prostředí exesivně působícího na člověka, který již nedokáže odolávat těmto vnějším tlakům, situací, vlivů a podnětů na něho působících, dochází k vysoké predikci stavu vyhoření.

Akutní, zjevný syndrom vyhoření je v podstatě už vrcholem na pomyslném vrcholku ledovce, jak již zmíněno výše. To znamená, že každá fáze má svůj časový rámec v rámci časové osy vývoje syndromu vyhoření, a to nejen v řádu dnů, měsíců, ale zejména let, které postupem času do sebe prolínají a tvoří tak chronologickou trajektorii událostí. Dále pak rozlišujeme takzvaný eustres, kdy jde o příjemnou, či radostnou zátěž, o pozitivně emočně působící stres a distres, což je negativně emočně působící stres.

Dalším paradigmatem stresu muže být také rovněž frustrace. Ve stavu frustrace pociťujeme silné inherentní pocity nenaplněnosti v jakémkoliv ohledu, pocity zklamání a z tohoto stavu vyplývající pocity bezmoci a marnosti. V analogii stavu frustrace souvisí také stav nazývaný deprivace. Deprivace je stav dlouhodobého strádání v rovině lidských potřeb, nedostatek smyslových a citových podnětů. Můžeme tedy konstatovat, že negativní stres je základní platformou pro všechna další vývojová stadia syndromu vyhoření. Stres v mnoha různých podobách nazýváme stresory – jsou zatěžující atributy v životě člověka, které z dlouhodobého hlediska vyvolávají stres.

Dále tyto stresory můžeme alokovat z pohledu velikosti zátěže, a to buď na ministresory nebo makrostresory. Ministresory jsou faktory projevující se plíživě dlouhodobě, avšak prvoplánově nevytváří fatální stres, o to jsou z longitudinálního hlediska v konečné konsekvenci záludnější a nebezpečnější. Jedná se především o stresory typu soustavného ponižování na pracovišti, osobním životě a dlouhodobé absence pocitu lásky a sounáležitosti, či osobní důležitosti a významu. Tyto stresory mají však kumulativní charakter a můžou tak být zdrojem a následným spouštěčem deprese. Stavy deprese jsou stavy naprosté sklíčenosti, ochablosti, skleslosti, se všemi výše uvedenými negativně emočními pocity. Makrostresory jsou devastační vlivy, přesahující rámec únosnosti. V konkluzi jde tedy o stresory krátkodobé a dlouhodobé. Symptomy stresu alokujeme do triády, a to:

• fyzikální – teplo, zima, světlo, tma, hluk, a další,
• fyziologické – biorytmus, strava, pohyb,
• psychické,
• sociální – interpersonální vztahy, konflikty, time management, profesní (ne)perspektiva, neuplatnění své edukce,
• traumatické – lidské události – narození dítěte, sňatek, rozvod, úmrtí, handycap v rámci onemocnění, ztráta obživy-zaměstnání,
• vznik stresu v dětství. (Venglářová, 2011)

Další díl bude o rizikových faktorech SV a jeho projevy a příznaky.