Komunikace

Specifikace komunikace a její typy a styly

Člověk už z evolučního hlediska, genetického principu buněčné spolupráce 50 trilionů buněk v těle člověka, a kooperace má potřebu být a je přirozenou sounáležitostí skupiny, protože tak má vyšší procento přežití. (Lipton, 2017) To znamená, aby ve skupině přežil, musí se umět přizpůsobit soužití a pravidlům dané skupiny, komunity, společnosti tak, aby byl plnohodnotným členem této skupiny a nedostal se tak do hledáčku ostrakizace ze skupiny, což by ho ohrozilo právě na schopnosti a probability úspěšného přežití. Umění přizpůsobit se, s sebou nese určité schopnosti a komunikační dovednosti. Dá se obecně říci, že komunikace je aktivní v podstatě obousměrný směnný proces a opět vyžaduje přímo tomu úměrnou práci a úsilí. Aby mohla komunikace vzniknout a probíhat, je zapotřebí dvou a více osob. To znamená, že komunikací se dostáváme do přímé interakce s dalšími lidmi, kde dochází k vzájemným různorodým, interpersonálním vztahům, které se v rámci akce a reakce určitým způsobem propojují. Jedná se tedy o komunikaci sociální, kterou tak můžeme považovat za sociální interakci. (Říčan, 2013)

Další konstitutivní aspekty komunikace jsou:

• komunikátor,
• komunikant – příjemce,
• komunikační prostředek – kanál – médium,
• obsahový text – mediované informační sdělení,
• efekt, konsekvent, zpětná vazba, odpověď.

Komunikátor je tedy mluvčí, aktivátor v komunikačním procesu, je tím, kdo vytváří cílenou aktivizaci, pokud možno tak, aby přicházela anticipovaná reakce. Introduje do aktu komunikace s afekcemi vlastních incentiv a zájmů. Komunikátor je určujícím facilitátorem v komunikaci, vytvářející excitaci komunikanta – příjemce. (King, 1979).

Komunikantje příjemce sdělení či informace. Příjemce stejně tak, jako komunikátor interferuje do průběhu komunikace s vlastními myšlenkovými pohnutkami, atitudami a incentivami. (Vybíral, 2005). Příjemce by měl mít určité komunikační ability či asumpce, aby byl schopen přijímanou informaci nebo sdělení dekódovat.

Směr komunikacekomunikace je založena na elementárním postulátu faktu směru, zda se jedná o obousměrnou či jednosměrnou komunikaci tedy zda jde o vzájemnou komunikaci s feed backem či nikoli. V interpersonálních vztazích a jejích interakcí obvykle probíhá oběma směry, tedy od komunikátora ke komunikantovi a naopak, a dochází tak k přirozenému střídání rolí. (De Vito, 2001). Dalšími komunikačními procesy, při nichž zpravidla nedochází ke střídání rolí a není anticipována zpětná vazba je například komunikace masová.Komunikační kanály jsou další atributy vstupující jako interference do průběhu komunikace.

Obsah(komuniké) je náplní komunikace, která transferuje informaci pomocí různých znaků a symbolů od původce k příjemci. Komunikace – sdělení je auditivně také vizuálně zaznamenatelným chováním, které se přenáší mezi zúčastněnými stranami dle daného axiomu typu komunikace. (King, 1979). Primární antecedencí informačního obsahu je, že by měl být k zúčastněným stranám adekvátní, srozumitelný, a smysluplný tak, aby podával transparentně oběma a více stranám význam. Konsekventem toho je následné, vzájemné porozumění a vazba mezi partnery.

Vyjadřovací prostředkyjsou další neoddělitelnou součástí komunikace, také je můžeme skrze percepci označit kódem, vyjadřující konkrétní podobu určité informace či sdělení. Jedná se tedy o konkrétní, pregnantní způsob v určitém logickém systému znaků a pravidel, jakým se informace transferují. Logicky zahrnuje řeč, písmo, gesta, dopravní značky, piktogramy a zvukové nahrávky a filmy. Pochopitelně největším exponentem v rámci komunikace ve skupině, komunitě či společnosti je řeč, a to nejen artikulovaná, psaná, ale i auditivně zprostředkovávaná, protože je jednoznačně pro lidstvo nejsrozumitelnější. V kontextu geneze společnosti se komunikace rozšířila o další prostředky či systémy jako například Morseova abeceda, specifický systém námořních znaků, ale můžeme sem zařadit i těsnopis. (Paulík, 2007).

Komunikaci zahajujeme a inciujeme vždy s nějakým záměrem nebo cílem vezoucí se na platformě vlastní incentivy, kdy esenciální kvintesencí komunikace je informita – sdělovat, to znamená, a dá se tedy suponovat, že každý ze zúčastněných stran aktivní komunikace, má primární vlastní motivaci, explicitní eikon, cíl, čeho chce v dané komunikaci dosáhnout. Je dobré připustit, že ne vždy se v komunikaci dosáhne požadovaného záměru. Přímým ukazatelem anticipovaného záměru je až příslušný konsekvent dané komunikace.

Další neodmyslitelnou admisí v komunikaci jsou podmínky a okolnosti, ve kterých se právě aktuální komunikace odehrává, které svou existencí vytváří kontext. Podmínkami rozumějmě například časový rámec, prostředí, ve kterém se komunikační proces odehrává nebo jakým exponentem je pro zúčastněné osoby daná komunikace. (Paulík, 2007)

Dá se tedy říci, že každá komunikace se pohybuje v rozmezí dvou úrovní, tedy:

• Denotativní (věcná, obsahová) jejíž determinujícím atributem je význam či obsah slova, je platný pro všechny, a vznikl na konstitutivním konsensu společnosti, jehož focus je na transferu informace.
• Konotativní(vztahová) úroveň komunikace, jež podbarvuje komunikaci o subjektivně a emocionálně zabarvené detekování významu příslušné jazykové struktury a konstrukce. Tvůrce konotace je komunikant, tedy příjemce. Komunikátor, který je zdrojem komunikace, na základě svých hypotetických introspekčních jazyků, převádí tyto jazyky do forem jazyka komunikačního. Prvky tvořící soubor této komunikace jsou všechny exogenní projevy sdělující osoby. Těmito projevy je myšlena například mimika, gesta, řeč těla a další, skrze které sdělujeme, podporujeme význam a obsah, které jsou nedílnou a zároveň tak neoddělitelnou součástí každého sdělení, ať už si to sdělující uvědomuje či ne. (De Vito, 2001), (Ekman, 2015)

Jakékoliv způsoby komunikace se interferují do procesu komunikace a vzájemně korelují a spolupůsobí na konečný výsledek, proto je nutné komunikaci vždy vnímat holisticky. Z pohledu sociální komunikace vnímáme zejména nejen četnost jednotlivých aspektů komunikace, ale také holistický pohled v rámci vztahů mezi účastníky komunikace, tedy:

• intrapersonální komunikace introspekce, komunikace směrem dovnitř daného jedince, monologická a dialogická povaha,
• interpersonální komunikace vzájemná komunikace mezi dvěma a více účastníky,
• komunikace v malých skupinách či komunitáchzde tu jde především o přímý individuální vztah mezi zúčastněními komunikujícími ať už jde formální či neformální komunikaci, jež z logiky věci zahrnuje atributy jak interpersonální, tak skupinové komunikace, kdy mohou komunikovat všichni se všemi, právě proto, že po celou dobu naší ontogeneze jsme vždy součástí nějaké formy – rodiny, školství, pracovního kolektivu a dalších,
• veřejná komunikace obvykle účelově jednosměrná komunikace – oslovení skupin obyvatel (čtenářů, voličů, a konkrétních zájmových skupin),
• masová komunikace sdělování informací bez závislosti vzdálenosti, jde o rychlý, opakovaný, masivní přenos informací co nejširšímu obecenstvu, institucionalizovaná platforma skrze – média, mluvčí různých organizací, a podobně.

Je dobré vzít v úvahu, jaké cíle a záměry sledujeme danou komunikací, například:

Konativní funkce rozlišujeme:

• informativní – strohý přenos informace,
• získávací – jako výraz autorovy vůle, se záměrem ovlivnit a přimět komunikanta k žádoucímu typu jednání,
• persvazivní – záměr ovlivňovat, formovat názory a atitudy,
• direktivní – řídit jednání komunikanta,
• dokumentární – jde o zajištění trvalé hodnoty písemného dokumentu,
• edukativní – rozšířit edukativní obzor komunikantovi,
• referenční(deskriptivní) – kvintesencí je obsah sdělení v daném kontextu a zakotvení v časoprostoru,
• poetická(estetická) – imperativ na dojem a formu,
• fatická(řečový, mluvní) – zacílena na interakce mezi účastníky komunikace, podpora k udržování kontaktu komunikátora s komunikantem,
• metajazyková – jazykem lze také popisovat i sám sebe. (Musil ,2010)

Lidé si obvykle v sociálním styku a vzájemné interakci sdělují různé informace, jde tedy o takzvanou obsahovou stránku komunikace, a současně i stránku formální.

Obsahovou stránkou komunikace rozumíme:

Úrovně obecnosti sociální komunikace:

• makroúroveň – vyjadřuje sociální komunikaci v extrapolaci různých souvislostí z oblasti způsobu a úrovně života lidí,
• mezoúroveň – komunikace v užším kontextu,
• mikroúroveň – komunikace ve velmi úzkém kontextu, která se především týká základních komunikačních počinů.

Dále také v komunikaci můžeme rozlišovat různé roviny sociální komunikace, tedy v rovině:

• horizontální– rovnocennost komunikátor versus komunikant,
• vertikální– nerovnováha mezi účastníky,
• symetrické– rovnocennost, vzájemný respekt, aktivita,
• nesymetrické– dominantní, dependence,
• metakomplementární– manipulativní, arogantní. (Musil, 2010)

Komunikační styly sociální komunikace: