Co je to syndrom vyhoření v životě člověka, pracovníka?

V dnešní turbulentní době se setkáváme neustále s formou nějakého stupně psychického vyčerpání, který nezřídka končí vyhořením ať už v rovině osobní či profesionální, kdy se dostáváme k dnes stále aktuálnějšímu tématu profesionálního vyhoření.

A právě dnes, kdy žijeme v době, kdy každý z nás jsme účastníkem této frenetické doby v jakémkoliv smyslu a ve všech možných oblastech našeho života, a to jak z pohledu sociologického, tak i sociálního, tedy v oblasti vzájemných partnerských, rodinných, zejména v řadě pracovních vztahů, kde se každodenně setkáváme s vnějšími požadavky na vytrvalost, kvalitu, dokonalost, výkon a s tím spojené úspěšné začlenění do běžného života se toto téma stává běžným etalonem naší doby zvláště z pohledu nutnosti ochrany a prevence.

Aktuální téma syndrom profesionálního vyhoření jsem volila primárně proto, neboť je korespondující s mojí praxí a je v podstatě každodenní náplní mé práce pomáhat lidem předcházet profesionálnímu vyhoření. Teorie tohoto zastavení zmíněného tématu je jen krátkou deskripcí a přibližuje význam a obsah syndromu vyhoření – burn out , kde se primárně zabývá aproximací pojmů syndrom vyhoření – burnout, definicemi a jednotlivými vlivy – interferencemi na predikci případného profesionálního vyhoření pracovníka.

Cílem je tedy jednoduchá pragmatická orientace v dané problematice a uvědomění si, jak toto odvětví tedy ochrana a prevence před profesionálním vyhořením je neustále se vyvíjejícím a živým, dynamickým tématem ze všech možných úrovní a úhlů pohledu a vytváří tak svoji neodmyslitelnou entitu v personální práci tak i v práci každého z nás.

V názvosloví profesionálního vyhoření u kohokoliv z nás lze předpokládat, že jde primárně o zdraví a kauzálně o nemoc, které jej mohou doprovázet. V tomto kontextu jde pochopitelně o nemoc tak, jak nám sám význam slova napovídá ne – moc, tedy nemít moc nad svým zdravím, což se u vyhoření projevuje svými konkrétními specifiky, kterými se budeme exponenciálně zabývat v dalších kapitolách. Dalo by se říci, syndrom vyhoření je dianetikou symptomů či příznaků projevující se u pracovníků nejen v pomáhajících profesích, tak v jakýchkoliv profesích, kde dochází k longitudinálnímu stresu tedy implikující z dlouhodobé psychické, ale i případně fyzické zátěže, v korelaci pracovních úkolů a cílů v dané oblasti té, které práce. Jde tedy o stav, jak bude zmiňováno v dalších kapitolách, obvykle celkového psychického vyčerpání, pro který jsou kvintesencí doprovázející specifické negativní pocity, kdy v korelaci těchto atributů přímou úměrou klesá incentiva, tím následně produktivita a ruku v ruce obvykle přichází frenetický pokles sebevědomí a vlastní sebehotnoty. Tyto symptomy tak inhibují plný, efektivní výkon práce, vzniká deindividuace, zvyšuje se odstup od klientů, kolegů a jejich potřeb, který se kauzálně promítá do následných striktních požadavků na disciplínu a pravidla, racionalitu, formální stránky daných programů, vedoucí až k odmítavému či negativním u postoji řešení problému, a tím se tak práce pracovníka vzdaluje osobnímu přístupu k zadaným úkolům, kolegům, či klientovým, což v konsekventu ohrožuje kvalitu odvedené práce, ale také se promítá do kvality života daného člověka zatíženého syndromem vyhoření. Pochopitelně vyšší míra predikce syndromu vyhoření – burn – out je u lidí s charakteristickými povahovými rysy, jakými jsou například projevy altruismu, asertivních, silně soutěživých, se sklony k perfekcionismu, se sníženou abilitou relaxace, a další. Další vstupující interferencí je oblast soukromí daného člověka, pracovníka, naplnění a saturace jeho základních potřeb v oblasti fyziologických potřeb, potřeby bezpečí a jistoty, potřeb sounáležitosti, uznání a přijetí, potřeby kognitivní, estetické, seberealizace, a potřeby přesahu, tak, jak uvádí analýze pyramidy potřeb americký psycholog Abraham Harold Maslow a bylo již zmíněno výše.

Definice a vymezení pojmu syndromu vyhoření a jeho vývoj

Syndrom vyhoření je takovým tichým strašákem každého pracujícího, kde je práce extenzivně založena na práci s lidmi. V dnešní frenetické době si získává syndrom vyhoření stále více pozornosti právě díky neustále zvyšujícímu se životnímu tempu společnosti. Jde tedy o genezi jejíž konkluzí je stav naprostého fyzického, psychického a sociálního vyčerpání. Inherencí tohoto stavu je totální úbytek subjektivní motivace k dané práci, s nulovou vlastní energií k jejímu výkonu, která může přejít do fatálního stavu neschopnosti vykonávat danou profesi. Když se vrátíme k názvosloví profesionálního vyhoření, které se postupem času ukotvilo pod všeobecně uznávaným, vžitým perzistentním pojmem – syndrom vyhoření (burnout syndrome), můžeme najít již první zmínky v odborné literatuře v již v 70. letech 20. století, a to především americkým psychiatrem Herbertem Freudenbergerem. Do všeobecného povědomí společnosti a jejího aktivního zájmu o příčiny a důsledky totálního pracovního vyčerpání a s tímto korelující témata si spektakulozně nalézá své místo v obecně veřejném zájmu v 70. a 80. letech výše uvedeného století, právě v kontextu pracovního zařazení pracovníka podstatě všech profesí, kde lze postulovat syndrom vyhoření. Když bychom se podívali zpět po trajektorii časové osy termínu syndromu vyhoření tedy „burnoutu“, tak zde nalezneme stopy, jež označují zcela odlišný typ lidí, než bychom z pohledu dnešní doby očekávali. Jednalo se především o maladaptivní populaci, kde docházelo o konektivitu syndromu vyhoření s lidmi závislých na drogách, tedy lidmi vymykající se běžnému etalonu společnosti. Teprve až v 80. letech 20. století se toto názvosloví začalo extenzivně skloňovat v oblasti pracovních vztahů, pracovního zařazení, a sním spojené pracovní zatížení, dá se tedy říci v obecné rovině pracovního prostředí, kde defaultním znakem pro toto označení byly prvky jako například typická rezignace, letargie a celkové fyzické a mentální vyčerpání v zaměstnání a sklon právě k maladaptivnímu chování. U pojmu syndromu vyhoření nalezneme nespočet validních definicí, kde již prvoplánově existují různé diskrepance mající však v konečném důsledku obdobný význam. Z pohledu historicko – časového horizontu můžeme empirií v rámci sémantiky syndromu vyhoření, vysledovat mnoho diferencí v konsekvenci některých odlišných aspektů, avšak společným, dnes již ustáleným průsečíkem je psychický stav, prožitek extrémního vyčerpání, vnitřní distanci, silný pokles výkonnosti, různé psychosomatické obtíže. V definicích syndromu vyhoření dále nalezneme zjevný postulát pro diagnostiku profesionálního vyhoření u profesí, kde hlavní pracovní náplní, je práce s lidmi. Mezi determinanty práce s lidmi patří mnoho symptomů, a to jak v oblasti psychické, tak v oblasti fyzické či sociální.

Co tedy patří mezi typické atributy syndromu?

Jde primárně o trisekci:

• Emoční vyčerpanosti
• Kognitivního vyčerpání
• Celkovou opotřebovanost a únavu

A právě tyto atributy inherentně tvoří příčinnou platformu chronického stresu jako konektivní konsekvenci výše uvedeného.

Konstitutivním determinantem je výše uvedený chronický stres implikující z pracovní činnosti, který je obvykle doprovázen dalšími aspekty, jako například zátěžemi různého charakteru z osobního života, sociálního i kulturně společenského okolí a podobně. A co je to stres a jak vzniká? Jaký může být stres? Stres je konsekventní zpětnou vazbou na naše emoční rozpoložení – pocity, které jsou důsledkem neboli zpětnou vazbou na naše myšlenky, kterým v tomto řetězci událostí předchází myšlenky v důsledku relevantních objektivních skutečností, jež korelují s naším nastavením lépe řečeno postojem – atitudou k věci. A v tomto místě se opět dostáváme k tématu osobnosti člověka, pracovníka, jeho sebevědomím a jeho tajným programům, postojům, získané během své evoluce. Deskriptivně můžeme říci – na základě skutečné události jejíž admisí jsou myšlenky, náš kognitivní postoj a jako zpětná vazba našich myšlenek přichází emoce pozitivní či negativní, jež jsou spouštěčem reakcí v mozku, který pak v analogii s tímto vytváří signifikantní reakce, mezi které mimo jiné patří svalové napětí – tonus, které z dlouhodobého hlediska vytváří stres, stres z dlouhodobého hlediska vytváří bolest, bolest z dlouhodobého hlediska nemoc a z dlouhodobé nemoci mohou vznikat další fatální konsekvence. Je tedy dobré si uvědomit, že i v oblasti stresu jsou dvě kvintesentní roviny, a to stres negativní, tak stres prokazatelně pozitivní, kdy v oblasti pozitivního stresu se jedná o krátkodobé časové úseky, které působí jako akcelerant motivace k vyššímu výkonu, avšak zde mluvíme o stresu negativním, který je kvalifikován právě plíživou dlouhodobostí a jeho devastačními dopady na každého z nás ať už po stránce psychické, tak fyzické. Už negativní stres je tedy sám o sobě symptom, založený na dlouhodobé časové lince proto chronický takzvaný adaptační syndrom, obsahující mnoho objektivně vstupujících interferencí, jež můžeme deklarovat jako defaultní příčinu a syndrom vyhoření jako důsledek. Zejména v dnešní době, kdy je všeobecně vžitým tlakem v různých profesích neutuchající, imperativní nárok na výkon a efektivitu, avšak bez velkých možností delších úlev. V okamžiku závažných následků v případě omylu, je syndrom vyhoření jakýchkoliv pracovníků různých profesí aktuálně poplatný dnešní době. Obvykle je vykonávání takovéto práce spojeno s poměrně velkou zátěží osobní odpovědnosti a nasazením, nezřídka percepčně spojováno jako profesním posláním. Implikací syndromu vyhoření je diskrepance mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a následnou skutečností. V dalším blogu si povíme o jednotlivých fázích syndromu vyhoření.